Cykasové lesy na skalách thajské zátoky Krabi
Zdeněk Ježek

Cykasy rostou v zátoce Krabi na zcela nepřístupných pobřežních útesech ve výšce cca 50-250 m n. m. Pouze ojediněle jsem pozoroval jednotlivé exempláře i na drobných ostrůvcích, vždy však pouze v těsné blízkosti hlavních pobřežních populací cykasů. Již tehdy se mi nedařilo zjistit, který druh cykasů v zátoce roste. Literární zdroje byly v tomto ohledu velmi skoupé a zodpovědět tuto otázku mi nebyli schopni dokonce ani pracovníci tamější správy národního parku. Až u příležitosti současného vydání tohoto článku na webu se podařilo potvrdit, že se jednalo o druh Cycas clivicola. Ten byl ovšem pro vědu popsán v roce 1999, tedy dva roky po prvním vydání tohoto článku v Živě.

Pohled na mnohdy i stovky let staré cykasy visící zdánlivé zcela nestabilně a bez opory z rozeklaných skalních štěrbin (ale i z hladkých stěn!) je doslova famózní. K cykasům se většinou nedá vylézt a fotografovat je lze pouze z pronajaté motorové bárky.

Mladé cykasy rostou na svislých, sluncem rozpálených svazích nejprve vzpřímeně, teprve později se, díky své pomalu přibývající délce a hmotnosti, začnou převažovat. Kmeny starých exemplářů pak většinou visí šikmo dolů, jejich růstové vrcholy ovšem zachovávají negativní geotropismus a podobny slunečnicím nastavují plochu svých listových růžic slunci. Délka kmenu nejstarších rostlin dosahuje až ke 3 m.

V   populaci   jsem   pozoroval   jednak samčí jedince (až se 45 cm dlouhými protáhlými výtrusnými šišticemi - vždy jedna šištice na vrcholu kmene). Samičí exempláře byly v době mého pobytu (leden-únor) „obtěžkány" obrovskými (průměr až 60 cm) kulovitými soubory plodolistů s ještě nezralými semeny (viditelná semena byla zelena. pouze ojediněle začínala na osluněných okrajích plodolistů žloutnout). Kromě plodných jedinců tvořilo populaci na lokalitě asi 40 až 50 % sterilních cykasů.

Vzhledem k uvedenému popisu biotopu bylo nesmírně složité dostat se ke zralým semenům. Několik semen se mi nakonec podařilo získat až na malém ostrůvku, kam jsem musel doplavat. Semena ležela vysypaná na skalním výběžku pod mateřským jedincem, popř. ještě vězela ve starém polorozpadlém shluku plodolistu, nad nímž se už klenula mohutná růžice nových listů. Semena tedy musela být nejméně 1 rok stará - řada z nich již. byla zcela dehydratovaná a zničená celodenním slunečním žárem. O to více mne překvapil nález čerstvě vyklíčeného semene, které vyhnalo kořínek a vysunulo zelený hypokotyl (Živa 1993, 4:157-158) přímo na zaschlém plodolistu na samičím jedinci. Velikost semen je srovnatelná s druhem Cycas revoluta a jejich barva kolísá mezi hnědou až zlatavě žlutohnědou. Osemení mnou nalezených semen byla často úplně zničená larvami hmyzu. Životaschopná semena jsem od vyschlých odděloval potěžkáním v ruce (po výsevu asi 35 % semen vyklíčilo).

Po několikadenním hledání se mi podařilo najít poměrně schůdnou bambusovou houštinu u úpatí zhruba 180 m vysokého skalního srazu v těsné blízkosti moře. Zde jsem měl možnost podrob něji si prohlednout asi desítku dospělých rostlin obou pohlaví.

Kmeny všech jedinců pod růžicemi listu byly zcela hladké, beze zbytků starých řapíků. Některé exempláře byly mnohonásobně rozvětvené, přičemž řada bočních kmenů a výhonu neměla listy ani jejich zbytky či dokonce postrádala růstové vrcholy! Proč vytvářejí zdejší cykasy takové množství zdánlivě neefektivních výhonů (přičemž velikost takovýchto výběžků není rozhodně zanedbatelná největší z nich dosahovaly při průměru až 25 cm i přes 1 m délky) je mi dosud záhadou. Je možné, že vrcholy např. vzhledem k momentálnímu nedostatku vody zastavily růst pouze přechodně. v úvahu připadá i to. že „slepá ramena" neslouží jako nosiče asimilačního aparátu rostlin, ale plní spíše zásobní funkce (ukládaní škrobnatých látek — sága).

Pokud se na témže jedinci vyskytovalo více aktivních vrcholu, byly ve svém vývoji synchronizované, tzn. že se všechny nacházely ve stejném stadiu kvetení, popř. nasazovaly nové chocholy listů atd. Mohl jsem tak nalézt např. samčího jedince, který byl na rostoucích vrcholech „ozdoben" desítkou krásných 30 cm velkých šištic! To však byla spíše výjimka, většinou bylo na větvených cykasech přítomno 3-5 aktivních a zhruba dvojnásobný počet ...spících" nefunkčních výhonů.

Na lokalitě rostla i obrovská samičí rostlina s kmenem přes 3 m dlouhým, opřeným ve vysokém oblouku o zem. Průměr dozrávajícího souboru plodolistu činil 55 cm a rozpětí listové růžice se zhruba stovkou listů 1,75 m. Věk této nádherné „stařenky" jsem si ani netroufal odhadnout. Protože semena v okrajových částech plodolistů byla již z poloviny zežloutlá s dobře vyvinutým „kamenným" obalem, odebral jsem jich několik pro pokusné výsevy nezralých semen (jak známo, embrya se v endospermu semen cykasovitých rostlin vyvíjejí v nepřetržitém tempu od oplození po vyklíčení - byla tedy naděje, že poměrně dobře vybavena semena po určité době vyklíčí). A skutečně, po více než 12 městcích po výsevu několik semen puklo a objevily se klíční rostliny. Při sběru semen jsem zjistil (na vlastní kůži), že se na sladkých výměšcích plodolistů cykasů přiživují velcí černí mravenci.

Při pohledu na strmé skalní stěny s porosty cykasů vysoko nade mnou jsem si neustale kladl otázku, jakým způsobem se cykasy na stanovišti rozšiřují. Na svislé skály se těžká semena mohou dostat pouze shora pádem. To by ovšem znamenalo, že v horních skalních partiích musí Cykasy růst po celé věky a nové rostlin) se na vrcholy nemohou dostat. Z toho však plyne závěr, že celkový areál výskytu cykasů se nemůže zvětšovat, v optimálním případě se může pouze udržovat na stejné rozloze. Semena mohou možná rozšiřovat živočichové (v okolí útesů žijí početné tlupy poloopic, v úvahu přicházejí také velcí skalní havrani), ovšem endosperm semen cykasů je jedovatý a je nepravděpodobné, že by zvířata lákalo pouze tenké dužnaté osemení.

Na popisovaném „bambusovém plato" jsem našel i několik desítek různě starých cykasových semenáčků, na nichž jsem mohl dobře studovat velmi vysokou suchovzdornost klíčících cykasů. Kromě roztroušených drobných lístků cykasů byla veškerá ostatní vegetace podrostu dokonale „sežehnutá" a suchá; dokumentuje to jedinečnou schopnost hospodaření klíčících rostlinek se zásobami vody. Semenáče se suchu a nedostatku spodní vody brání silnou redukcí listové plochy - i rostlinky s kmínky o rozměrech 25 x 10 cm nesly nejvýše 1-2 listy. Vzhledem k tomu, že kmínky všech semenáčku. které jsem ve štěrkovité zemině nalezl, byly hluboce pohrouženy pod povrch země, lze předpokládat, že podobně tomu bude i na silně osluněných skalních stěnách. Semeno zapadne do hluboké skalní štěrbiny, vyklíčí a zapustí kořínek do nitra skály. Pak vyšle první lístek za světlem, přičemž jeho nezelený řapík se muže ve tmě natahovat až do délky mnoha desítek cm (to mohu dokumentovat nálezem semenačku v male jeskyňce - jeho vybělený řapík byl dlouhý 68 cm a teprve na jeho konci se na světle zcela normálně vyvinula 25 cm dlouhá listová čepel). V průběhu let kmínek, chráněný v lůně skály před vysokými teplotami a zásobený určitými dávkami vlahy, postupně vyplňuje vnitřek skalní štěrbiny, vysunuje další listy a kořeny vysílá hlouběji do skalního masívu. Hromadí se v něm i zásobní látky a voda. před vysycháním je chráněn silnou a výkonnou pokožkou. A tak teprve až po desítkách let můžeme obdivovat charakteristické tvary těchto vytrvalců.

Snímky Z. Ježka:

1. 1.Bizarně pokroucené kmeny dospělých cykasů dotvářejí scenérii nehostinných pobřežních skal Andamanského moře
   

2. 2.Mohutný kmen dospívajícího cykasu
   

3. 3.Mladý jedinec s ještě vzpřímeným kmínkem, který se však později začne pod vlastní vahou převažovat a viset šikmo dolů ze sluncem rozpálené skalní steny.
   

Původní text Živa 1/1997, aktualizováno s ohledem na popis druhu Cycas clivicola dva roky po publikaci tohoto článku v roce 1999

 článek publikujeme s laskavým souhlasem autora i časopisu Živa.