CYKASY
Miniaturní cykasy z rodu Zamia na Kubě
Jan Gloser, 1983
Rod Zamia patří k nejpočetnějším mezi všemi cykasotvarými rostlinami na Zemi, a to jak co do počtu druhů (asi 30 až 40), tak co do množství exemplářů žijících dosud v přírodě. Zamie rostou prakticky v celé tropické a subtropické Americe, od Chile a jižní Brazílie až po Floridu. Jsou to většinou rostliny malého vzrůstu, s velmi krátkým stonkem (kmenem). Není bez zajímavosti, že dva jihoamerické druhy (Zamia pseudoparasitica a Z. poeppigiana) mohou příležitostně růst i na větvích stromů epifytickým způsobem.
Taxonomická klasifikace zamií je mimořádně obtížná. Chybějí spolehlivé rozlišovací znaky a variabilita uvnitř jednotlivých populací je značná. O tom se můžeme názorně přesvědčit i na kubánských druzích. Kolik je vlastně druhů zamií na Kubě? První svazek klasického díla Flora de Cuba uvádí deset druhů, v dodatcích (z r. 1974) je tento počet redukován na čtyři. Nejnovější studie kubánských taxonomů ukazují, že provedená redukce nebyla v některých případech zcela oprávněná, takže pravda bude asi někde uprostřed.
Největším a vcelku jednoznačně definovatelným druhem je endemická Zamia angustifolia Jacq. Je dosti vzácná a vyskytuje se v podrostu lesů pouze ve východní části Kuby. Listy má často delší než jeden metr, přičemž na každém je až 60 párů úzkých lístků. Samičí šišky jsou asi 14 cm dlouhé.
Miniaturní zamie, klasifikovatelné jako Z. pygmaea v novém, tedy širším pojetí, nalézáme po celé Kubě v různých typech prostředí: v podrostu borových lesů, v savanové vegetaci na hadcových podkladech a na vápencových skalách. Variabilita mezi rostlinami z různých lokalit je značná, alespoň pokud jde o tak zjevné znaky, jako je tvar a velikost listů, lístků, šišek a semen. Je dosti pravděpodobné, že některé z dříve uznávaných druhů (např. Z. kickxii, Z. ottonis, Z. silicea), nyní sloučených se Z. pygmaea, budou časem opět rehabilitovány.
Zbývající dva platné druhy kubánských zamií, Z. latifoliolata Prenl. a Z. debilis L. f., jsou střední velikosti. To znamená, že mají listy asi 40 až 100 cm dlouhé a samičí šišky měří nejčastěji 6 až 8 cm. Lístky na listech jsou relativně široké: u Z. debilis až 20 mm, u Z. latifoliolata i 40 mm. Jsou tedy širší než u Z. angustifolia a také méně početné (obvykle jen 10 až 20 párů). Nejsou endemické, kromě Kuby byly nalezeny i na dalších ostrovech Velkých Antil.
Zamie, stejně jako ostatní cykasotvaré rostliny, rostou velice pomalu, a to i za zcela optimálních podmínek. Je to vcelku pochopitelné vzhledem k jejich dosti archaické stavbě a k nedokonalosti fyziologických funkcí. Listy mají výrazně xerofytní stavbu s velmi tlustou kutikulou a s malým počtem rafinovaně zahloubených průduchů. Výdej vody je tímto pasivním způsobem značně omezen, ale současně je omezen i příjem C02 pro asimilaci, což spolu s dalšími znaky (např. nízký obsah chlorofylu, malá listová plocha) vede k mimořádně nízké rychlosti tvorby organických látek.
Stonek kubánských druhů zamií je jen velmi málo zdřevnatělý. Vnější kůra je tenká a nese na svém povrchu zřetelné stopy po řapících asimilačních listů i po jalových šupinách. Kambium zůstává v činnosti po řadu let na stejném místě, takže na příčném řezu nemůžeme rozlišit letokruhy. Velká část vnitřního objemu stonku je tvořena dřeňovým parenchymem s velkým obsahem škrobu. Při poranění je vylučována ze zvláštní sítě kanálků substance podobná pryskyřici, která na vzduchu tuhne a zaceluje ránu.
Stonek zamií se větví jen velice zřídka, a to nejčastěji po poranění vegetačního vrcholu.
Zamie jsou rostliny dvoudomé, přičemž shloučené sporofyly vytvářejí terminální šišky. Šišky u samčích rostlin jsou štíhlejší (2 až 3 cm v průměru) a jejich mikrosporofyly nesou přibližně 25 mikrosporangií. Samičí rostliny mají šišky podstatně robustnější. Megasporofyly jsou na svém vnějším konci rozšířeny do charakteristického štítku, který nese dvě vajíčka. Po dosti komplikovaném procesu oplození se z vajíček vyvíjejí relativně velká semena, 1 až 2,5 cm dlouhá. Mají červený masitý obal, pod kterým je tvrdá slupka. Vnější obal s oblibou pojídají zvířata, která také přispívají nejvíc k šíření semen. Vnitřní části (zárodek a endosperm) jsou jedovaté a nebývají proto poškozovány.
Zamie, i přes svoji vývojově zastaralou stavbu a životní strategii zaměřenou výhradně na přežiti, zůstaly relativně hojnou složkou kubánské přirozené vegetace až do dnešních dob. Ovšem potíž je v tom, že dnes už jen těžko hledáme místa s původní vegetací. I přes řadu adaptačních schopností jsou zamie zcela bezmocné proti mechanické rekultivaci půdy. Proto zejména jejich nejbohatší lokality na písčitých půdách jižně od města Pinar del Río a na Isla de Juventud (dříve Isla de Pinos) už většinou patří historii. V poslední době se však podnikají účinné kroky na záchranu zbytků přirozené vegetace jejich včleněním do sítě přírodních rezervací.
Živa 6/1983, str. 203-4
Text i foto: prof. RNDr. Jan Gloser, CSc., profesor na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Panu profesorovi i vedení časopisu Živa děkujeme za laskavou spolupráci při přípravě reedice tohoto článku.
Foto Jan Gloser:
1.Plodná samičí rostlina Zamia pygmaea v lokalitě Arenas Blancas
2.Samčí rostlina Zamia pygmaea
3.Korálovité kořeny na Zamii pygmaea rostou zespoda nahoru
4.Samčí rostlina Zamia pygmaea se zralou šišticí
5.Samičí šištice Zamia pygmaea se zralými semeny