Encephalartos heenanii

Martin Pražák

Encephalartos heenanii R.A. Dyer, je rostlina v čeledi kejákovitých (Zamiaceae) a třídě cykasy (Cycadophyta). Jedná se o jeden z nejvzácnějších cykasů vůbec. Pojmenován po Denisovi Heenanovi ze Svazijska, který tento cykas objevil a rozeznal jako samostatný druh.

Rozšíření a prostředí, nároky

Druh je s jistotou znám jen z malé oblasti na hranici Svazijska a Jihoafrické republiky. Typová lokalita je tajena, je ve východní části okrsku Piggs Peek, Svazijsko, pravděpodobně se nachází v Ngwenya Ridge, Malolotja. Populace je chráněna na obou stranách hranice v rezervacích Malolotja a Somgimvelo. Na Jihoafrické straně druh roste v Barberton Mts. Hodné prozkoumání jsou také dvě další lokality, kde se vyskytují rostliny podobné E. heenanii: Lokalita v Barberton Mts hostí také (snadi i ustálené) křížence s E. paucidentatus a poblíž původního nálezu E. relictus, tedy farma Muti Muti (10 km západně od Malto Alto jsou též rostliny připomínající přechod k E. relictus.  

Druh roste v otevřených, travnatých společenstvech, nacházíme jej na strmých svazích ve výškách mezi 1300 - 1600 m. n. m. Roste na kyselých horninách tvořených křemenem a břidlicemi. Klima je spíše kontinentální a horské, srážky dosahují za rok úhrnu 1200 mm. Typické jsou v oblasti časté požáry zle postihující mladé semenáčky. Oblast je intenzivně spásána a často zalesňována borovicemi.

Přirozená reprodukce je velmi slabá, protože rostliny opačného pohlaví nerostou moc blízko sebe. V přírodě druh setrvává spíše tvorbou odnoží.

Rostliny se zřejmě obtížně  pěstují, dospělé rostliny prý lze těžko přesazovat. Při nedostatku pěstitelského citu podléhají tlaku houbových chorob. Řídká perioda kvetení a malé množství rostlin neumožňuje dostatečně množení semeny.

Přestože jsou rostliny velmi ozdobné, nedoznají zřejmě většího rozšíření.

Okolnosti nálezu

Prvně rostliny zkoumal Denis Herman, známý cestovatel a botanik, v roce 1969. Ze stejného roku pocházejí typové herbářové sběry, zprvu označené jako Encephalartos aff. E. paucidentatus. Typová lokalita se nalézá jen několik kilometrů od výskytu velkých populací E. paucidentatus a E. laevifolius. Nebylo tedy možno vyloučit možnost, že se jedná o křížence obou běžnějších druhů. Dlouhou dobu se také nenašly květní šištice pro pečlivější identifikaci.

V roce 1972, po nálezu šištic v předchozím roce (sběr Denise a jeho syna Davida Heenana), popsal doktor A. Dyer druh jako nový, s ohledem na pečlivou terénní práci jej nazval po svém objeviteli.

Druh je zřejmě blízce příbuzný s E. paucidentatus. Byly zaznamenáni také přírodní kříženci obou druhů. Fylogenetická blízkost byla prokázána také porovnáním sekvencí RNA a chloroplastové DNA. Autoři J. Treutlein, P. Vorster, M. Wink, 2005 uvádějí jako nejbližší příbuzné obou druhů E. princeps a E. senticosus. Přesto pro vizuální podobnost je E. heenanii řazen do skupiny E. transvenosus a E. paucidentatus.

Popis

Rostlina tvoří kmeny až  3 m vysoké, průměru pak asi 25-40 cm. Často se od země větví  a odnožují. Původně vzpřímené kmeny se mohou stářím dosti naklánět.

Šupiny kmene (kataphyllae) jsou podlouhle kopinaté, na horní části kmene dlouho vytrvávají, lze je snadno ulomit. Jsou hustě plstnaté (žlutohnědě)  jako ostatně celá koruna kmene.

Listy 100-125 cm dlouhé, světle zelené, v mládí jemně plstnaté, lesklé. List je plochý – protistojné lístky přisedají pod úhlem 180°. Báze listu nezřetelná, netvoří kruhovitý límec typický např. pro E. lehmannii. Listové vřeteno (rhachis) zelené, směřující vzhůru, v horní části dovnitř zahnuté – vytváří se tak typický „šálkovitý“ tvar koruny stromu. Neolistěná část řapíku mívá asi 20 cm, na průřezu má kruhovitý tvar.

Prostřední lístky jsou protáhle kopinaté, 10 – 15 cm dlouhé a do 2 cm široké. Okraje jsou celistvé, velmi vzácně s jedním až dvěma zoubky. Na spodní části lístku vystupuje zřetelná žilnatina, shora jsou patrné drobné  bradavičnaté hrbolky. Lístky se směrem k bázi listu jen mírně zmenšují, netvoří však řapíkové trny.

Zákryv lístků je svrchní – při pohledu shora je horní část lístku částečně překryta sousedním horním lístkem (opačným příkladem je zákryv lístků spodní, kdy je překryta spodní část lístku lístkem nižším). Lístky jsou od sebe dosti vzdálené, nijak výrazně se nepřekrývají.

Samčí šištice obvykle jednotlivé, méně často po dvou až čtyřech. Jsou protáhle vejčité, mírně užší než samičí, stopkaté. Obvyklé rozměry jsou 27-30 cm x 12-18 cm. Povrch je hnědě plstnatý, zřídka holý.

Samičí šištice jsou samčím dosti podobné. Objevují se samostatně, vzácněji i po třech. Jsou stopkaté, široce vejčité, 20 – 35 cm dlouhé a 17-20 cm široké. Povrch je žlutavě plstnatý,  často i holý.

Semena protáhlá, 2,3-2,5 cm dlouhá, 1,4-1,8 cm široká, sarkotesta (měkký, vnější obal semene) červená.

M. Stalmans uvádí váhy zralých samičích šištic a počty semen z umělého opylení in situ v roce 1992. Minimální a maximálná váha a počty semen: 1,11 kg; 6,53 kg; 108 ks; 315 ks. Dále uvádí průměrnou hmotnost klíčivých semen 6,96 g.

Rozpoznávací  znaky

Od blízce příbuzného druhu E. paucidentatus se odlišuje zejména menším vzrůstem, kratšími, světlejšími listy, déle přetrvávajícím ochlupením listů a růstového vrcholu, vzpřímenějšími listy, tvořícími typický šálkovitý tvar koruny. Lístky se směrem k bázi listu mírně zmenšují, nepřecházejí však trny jako u E. paucidentatus. Šištice E. heenanii jsou menší a nazelenale/nažloutle hnědé. Samčí a samičí šištice jsou velmi podobné.

Ochrana

Druh je velmi vzácný,  Červený seznam IUCN jej hodnotí jako kriticky ohrožený. Při prvním systematickém průzkumu v roce 1985 bylo v přírodě napočítáno méně než 500 rostlin, v roce 1995 asi 400. V samotném Svazijsku bylo v roce 1985 napočítáno asi 100 rostlin, v roce 1999 již jen 20. Ze známých a stále stejných důvodů je trend klesající.

Poznámky

Hodná prozkoumání je příbuznost rostlin z pohoří Lebombo, východně od okrsku Stegi (Siteki) ve Svazijsku. Rostliny mají podobě chlupaté a výrazné šupiny kmene a výraznou žilnatinu na spodní části lístku. Listy jsou ale rovně vzpřímené ve srovnání s charakteristicky zahnutými listy E. heenanii. Jsou poměrně blízko lokalitě, kde byl nalezen E. relictus, s tímto druhem mají podobné vzezření.

Blízko  Barberton Mts., kde se hojně vyskytuje E. paucidentatus (anglicky Barberton Cycad) je jedna z lokalit odkud zřejmě pochází tzv. dlouholisté formy E. heenanii, často pěstované. Mají delší listy, rovnější, nikoliv typicky zahnuté do středu koruny, lístky se k bázi listu více zmenšují a tvoří i trny, nikoliv však tak výrazné jako u E. paucidentatus.

Literatura

R. A. Dyer. 1972. A New Species of Encephalartos from Swaziland. Bothalia 10 (4): 539-546. ISSN 0006-8241. 

J. Hurter. 1994. Focus on Encephalartos heenanii. Encephalartos 40: 4-7. ISSN 1012-9987. 

J. Treutlein, P. Vorster, M. Wink. 2005. Molecular Relationships in Encephalartos (Zamiaceae, Cycadales) Based on Nucleotide Sequences of Nuclear ITS 1&2, Rbcl, and Genomic ISSR Fingerprinting. Plant Biology 7(1): 79 – 90. ISSN 1369-5266. 

M. Stalman. 1995. Hand-Polination of Encephalartos heenanii in the Somgimvelo Game Reserve, Mphumalanga Province. Encephalartos 44: 23-24. ISSN

19.10.2010